Základním právním principem je právní jistota. Jednou uzavřená smlouva by s ohledem na právní jistotu měla platit, dokud nebude řádně splněna nebo se strany nedohodnou jinak. Právo ovšem předpokládá také dva jednostranné právní úkony, kterými je možné smlouvu zrušit bez ohledu na stanovisko druhé smluvní strany – odstoupení a výpověď.

Odstoupení je mimořádným narušením právní jistoty, protože umožňuje jednostranně smlouvu zrušit, a to tak důkladně, že se na smlouvu pohlíží, jako by nikdy předtím neexistovala. Odstoupit od smlouvy lze jen tehdy, pokud to zákon pro daný typ smlouvy výslovně předpokládá nebo si to strany výslovně dohodly. Smlouva zaniká ihned, když právní akt odstoupení dojde druhé straně. Pokud si strany před odstoupením už něco navzájem plnily, jsou povinny si to vrátit.

Oproti tomu výpověď narušením právní jistoty není. Vyskytuje se typicky u smluv na dobu neurčitou, kdy předmětem smlouvy je neurčitý počet pravidelných plnění v budoucnu a smlouva tedy nemůže být nikdy definitivně splněna (jen řádně průběžně plněna). Výpověď představuje legitimní způsob, jak ukončit dlouhodobý právní vztah poté, co se poměry některé ze smluvních stran změnily. Na ochranu druhé smluvní strany existuje poměrně dlouhá výpovědní lhůta, tj. doba, po kterou se na zánik smlouvy mohou obě strany připravit, a smlouva zaniká teprve jejím uplynutím. Pokud by neexistovala možnost smlouvu vypovědět, nejspíše by žádné smlouvy na dobu neurčitou nevznikaly, protože by jinak musely trvat až do smrti (zániku) některé ze stran.