Když dá dlužník nějakou věc ve svém vlastnictví do zástavy, zajišťuje tím věřiteli, že pokud svůj dluh nesplatí, může věřitel zastavenou věc prodat a z výtěžku uspokojit svou pohledávku. Zástavní právo tak vytváří tlak na dlužníka, aby dobrovolně řádně a včas svůj závazek splnil (hodnota zastavené věci bývá o dost vyšší, než samotný dluh).

Zástavou může být pouze to, co je možné prodat (zpeněžit). Věc movitá musí být odevzdána zástavnímu věřiteli, třetí osobě do úschovy, nebo zapsána do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou ČR (v tom případě smlouva musí mít formu notářského zápisu). Je-li zástavou nemovitá věc, vkládá se zástavní právo do katastru nemovitostí, nemovitost neevidovaná v katastru musí být zapsána do Rejstříku zástav.

Zástavní smlouva musí být písemná a pohledávka i zastavená věc musejí být ve smlouvě popsány nezaměnitelným způsobem, aby bylo jasné, jaký dluh (v jaké výši, splatnosti) je zajištěn jakou zástavou (věcí, pohledávkou, spoluvlastnickým podílem, apod.).